TLDR – když bude rektor VŠE chtít, tak Ševčíka odstranit může, ale skutečný problém lze vyřešit jen radikálnějším řezem – zrušením fakulty. České vysoké školství ale potřebuje změny systémové – ty ale paradoxně můžou přinést Ševčíků více.
——————
Pár střípků myšlenek k Ševčíkovi, VŠE, odvolávání děkana a systému (řízení) českých VŠ:
1. Vysokoškolský zákon umožňuje rektorovi odvolat děkana „z vlastního podnětu“, pokud „…závažným způsobem poškozuje zájem vysoké školy nebo fakulty“ [1]. Je k tomu tedy předepsaný proces (fakultní senát se musí před odvoláním vyjádřit, nemusí s tím souhlasit – to až univerzitní senát musí s odvoláním souhlasit, aby rektor odvolat legálně mohl). Tedy nesmí se to rektor snažit vyřešit nějakou zkratkou, jako třeba výpovědí, o což se pokusil rektor v Olomouci, což skončilo pokud tuším správně zpětvzetím výpovědi a spoustou zlé krve.
2. Problém s NHF VŠE ale (už) není jen osoba děkana. Problém je, že ta fakulta jak je teď (složení akademické obce, senátu) by i místo odvolaného děkana zvolila někoho „z jeho party“, resp. už prakticky platí, že NHF = „jeho parta“. A rektor sice může odvolat děkana, ale nemůže dosadit nové vedení, natož zařídit nové složení fakultního senátu…
3. Takže se souhlasem univerzitního senátu by šlo provést „reorganizaci“, zhruba stylem – ve statutu zruším fakultu X a zřídím fakultu Y. A fakulta Y se může budovat na zelené louce znovu – a bez klientelismu. Studentům zaniklé fakulty X by univerzita zajistila dostudování na jiných svých fakultách.
4. Zajímavá je role autonomie (na různých úrovních) na VŠ. Protože pokud někdo volá po tom, aby ministerstvo či prostě „někdo“ zařídil, aby se případ Ševčík vyřešil / neopakoval, tak vlastně volá po omezení autonomie. (Což je legitimní názor, jen je potřeba to chápat).
5. Pokud někdo volá po zvětšení autonomie VŠ, tedy jejich větší nezávislosti na politicích, resp. exekutivní moci, tak „riskuje“ to, že se školy rozjedou různými směry – ty lepší (snad) využijí větší autonomii na své zlepšení. Ale jistě se najdou také, které větší autonomie můžou využít k dalším a dalším Ševčíkům.
6. Vůbec otázka autonomie je zajímavá – zkoumat co to znamená, jak to je v Česku a jak v zahraničí. K tomu jsem nedávno sdílel studii evropské asociace univerzit [2]. Z ní vyšlo, že v Česku mají univerzity co do personálií autonomii celkem velkou, co do financí stále celkem značnou, ale co do své vnitřní organizace je to v kontextu Evropy bída (čtu to tak, že je hodně předepsáno zákonem)
7. Problém osobně nevnímám na úrovni (nedostatku) autonomie univerzit na politické moci, ale v tom, že celá hierarchie univerzity je příliš komplikovaná a těžkopádná, takže je tu mnoho „check and balances“, které efektivně znemožňují rychlé rozhodování a podstatnější změny. Ano, univerzity jsou a toto je činí ještě více konzervativními institucemi (ne ve smyslu „konzervaticmu – liberalismu“ ale ve smyslu odolávání změnám). Úplně konkrétně – větší problém je ve vztahu a nastavení kompetencí zejména mezi rektorem a děkanem (a následně vedoucím katedry – a to často je ještě mezistupeň institutu/sekce). A do toho ještě senáty, vědecké rady, rady pro vnitřní hodnocení, správní rady – těch míst, které něco schvalují, rozhodují a bez nichž to nejde je mnoho. Ono to ostatně i koresponduje s tím hodnocení evropské asociace univerzit.
8. Ale opět – pokud se ta struktura (pro rozhodování) zjednoduší, tak
a) nemusí jít (ale může) o omezení samosprávy
b) s větší flexibilitou nutně přijde i větší odpovědnost aktérů (kteří by měli moc rychleji rozhodovat)
c) větší moc rychleji rozhodovat přinese opět to, že úspěšní povyrostou, ale pro různé Ševčíky bude snazší tu instituci unést, takže taková změna (kterou považuji za žádoucí) může přinést více Ševčíků. Na druhou stranu snad i možnost takové Ševčíky snadněji „řešit“.
d) pozitivní efekt to může mít v tom, že nyní těch manažerských pozic, které se mají na VŠ obsadit je mnoho a jsou obsazovány často nevhodně akademiky (možná dobrými akademiky, ale ty pozice jsou manažerské a kompetence k vedení pracoviště nebo fakulty či univerzity jsou jiné než kompetence akademické…). Pokud by bylo pozic méně, bude stačit těch dobrých manažerů najít méně (resp. aspoň nějaké najít).
9. Stran volení / výběru rektorů (resp. důležitých manažerských pozic) je často opakovaný vzor zahraničních „výborů volitelů“ (abych nepoužíval slovo správních rad, protože ty v českém systému už něco znamenají). V těchto výborech volitelů obvykle mají silné slovo slovutní akademici – třeba i z jiných institucí, slovutní absolventi dané univerzity, případně další aktéři – státní, regionální). Jde o zásah do samosprávnosti, protože tyto výbory záměrně stojí mimo konkrétní univerzitu (vybírají toho, kdo bude tu univerzitu spravovat, nikoli jako při samosprávě, kde se vybírá, kdo bude spravovat nás samé). Nápad to určitě není špatný v tom smyslu, že může osvobodit zájemce o (kandidáty na) rektorskou pozici od martyria vnitřní politiky a intrik na univerzitě samé a třeba i vybrat vhodného kandidáta nepocházejícího z instituce samé. Otázkou, která ale musí být vyřešena, je nejen to, jak ten systém má fungovat, ale jak se dostat z dnešního modelu do modelu nového.
10. Když to hodně zjednoduším – tak moudrý sbor volitelů, když už jednou bude existovat, může mít mechanismy jak se sám postupně obnovovat a přijímat mezi sebe nové členy náhradou za ty co odejdou. Ale to vůbec neřeší otázku, jak ustanovit ten prvotní (nezávislý) sbor volitelů. A to v českém kontextu, kde třeba žádné silné absolventské organizace, natož pak takové, které se problematikou řízením univerzit zabývají, nemáme. A ty postupně vznikající alumni kluby a podobně jsou všechno spíše výtvorem univerzit samých, než uskupení, která by byla jaksi „nad nimi“.
11. závěr – osobně jsem přesvědčen, že případná reforma českého vysokoškolského systému by se měla spíše zaměřit na funkčnost rozhodování v rámci VŠ (body 7 a 8) spíše než na změnu volby/ustanovení vrcholných manažerů (body 9 a a10), jakkoli i změny v tomto můžou systému pomoci.
[1] – https://www.zakonyprolidi.cz/cs/1998-111#p28-3
[2] – https://www.eua.eu/resources/publications/1061:university-autonomy-in-europe-iv-the-scorecard-2023.html
Jan Kříž 