TLDR: zatím to vypadá, že budu volit Petra Pavla.
——————-
Osobně považuji volbu prezidenta za tu z méně významných voleb. Důležitější pro mě je jak parlament (ano, i senát, když ho uvažuji v celku) a i obecní zastupitelstva (starostové).
Od prezidenta nechci nic jiného, než že je schopen důstojně reprezentovat (klást věnce při těch správných příležitostech), dobře komunikovat s veřejností (vybrat si vhodné pisatele projevů a pak umět text přečíst) a s ostatními politiky (mluvit se všemi, neurážet, nesnažit se na sebe strhávat pozornost) a formálně (a tedy nenápadně) plnit povinnosti (práva) mu daná ústavou. U zásadnějších pravomocí (jmenování ústavních soudců, do rady ČNB) pak zdrženlivost a nevybočování z hlavního proudu v daných odborných kruzích.
Chápu, že přímá volba z principu jde proti takto pojaté funkci prezidenta (a já bych ji klidně zítra zrušil, kdyby to bylo na mě).
Přímá volba z principu bude výběr mezi sebevědomými egoisty a narcisy, to nemůže být jinak. Nedává smysl tohle někomu vyčítat.
V současnosti považuji za téměř jisté, že souboj o zvolení prezidentem se zúžil na tři kandidáty (Babiš, Nerudová, Pavel), což ale neznamená, že ostatní kandidáti nejsou relevantní. Pokud někomu záleží na projevení svého přesvědčení a chce volit naději (s Havlem ,,Naděje prostě není optimismus. Není to přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl – bez ohledu, jak to dopadne“), klidně ať tak volí. Samozřejmě s vědomím, že to může mít i ty vedlejší důsledky (jak přesně dopadne to první kolo). Naprosto chápu – a sám letos budu tak postupovat – i taktickou, kalkulující volbu s přemýšlením v rámci dvoukolové většinové volby a se snahou, aby na konci byl (pro mě) co nejpřijatelnější výsledek.
Pro kvalitu a legitimitu demokracie je spíše důležité, aby skutečně šlo o svobodnou volbu (co nejvíce z voličů). Takže – pokud můžete, prosím, volte! V obou kolech!
Souhlasím také s tezí, že nedává smysl tlačit na kandidáty s nyní menší podporou, aby odstoupili. Jistě můžou takové politické gesto udělat. Ale tu už je na nich. A tlak z vnějšku je myslím kontraproduktivní – málokdo chce být v pozici „být z vnějšku dotlačen k tomu udělat sebeobětující gesto“ a o to méně egoisté.
Z mě blízkých kandidátů bych si srdcem vybral Marka Hilšera. Je jedním z kandidátů, kterého jsem (jakkoli zběžně) poznal osobně, je jasně prozápadní, z mladé generace – a zejména, není napojen na žádné vlivové skupiny, skutečně je sám za sebe. Což tedy znamená i malé šance, nízkonákladovou kampaň atd…
Pavel Fischer je zase v rámci skupiny kandidátů ten nejkompetentnější, co se diplomacie a srozumění s „provozem prezidentského úřadu“ týká. Jeho konzervativní založení mně nijak zvlášť nevadí, jakkoli jsem jiného založení. Věřím, že by byl dobrým, umrněným prezidentem.
Zmíním ještě Josefa Středulu, který mi jako odborový předák není tak blízký, ale u jehož kandidatury pociťuji spíše lítost. Přijde mi škoda, že jeho kandidatura nehraje větší roli, určitě by bylo fajn, aby klasická levice a hlas zasazující se hlavně o tu část společnosti pod mediánovými příjmy byl přítomen – jinak než ve formě populisticko-oligarchického projektu Andreje Babiše. U Josefa Středuly bylo/je na pováženou některé jeho zázemí, nepříjemně blízké pročínské lobby. Ale to už je (asi, naštěstí) jedno.
Mám výhodu, že dva favority považuji ze přijatelné a v kontextu dvou minulých prezidentů a české politické nabídky za dobré kandidáty, s důvody proč by se mi jejich vítězství líbilo.
Danuše Nerudová je podle mého schopna reprezentovat, chápe moderní svět, její náhled je prozápadní, liberální. Může být vzorem pro mnohé slečny a holčičky, že svět politiky a nejvyšších funkcí je otevřen i jim. Jako mladší generace je i generační změnou – již osobně neřeší „stíny minulého režimu“. Osobnostní kompromisy nemusela dělat „s režimem“ a nemusí tak obhajovat to, že byla na jedné nebo druhé straně.
Chápu důvody, proč ji někteří nemusí považovat za ideální. vedla univerzitu, na které se děly různé nepěkné věci a o některých z nich musela vědět. Ale při znalosti toho, jak funguje akademické prostředí, jí nedávám nijak zvlášť za vinu, že těm nepravostem nezvládla zabránit. Prostě jen po cestě vzhůru šla cestou, kdy si nedělala problémy, kde nemusela. Není to ani nějak dobrá manažerka (veřejné instituce) ani nějak zvlášť dobrá akademička. Ale to nejsou věci, které jsou pro prezidenta potřeba. Co mi přijde horší z hlediska kandidátky na prezidentku je, jak se k tomu nyní staví – konkrétně vyhýbání se novinářům a bagatelizace, s jasným cílem vyčekání přes Vánoce až do prvního kola. Ten rozměr „bavím se jen s těmi novináři, kteří na mě budou hodní“ mi nepříjemně připomíná současného prezidenta. Přes to všechno, pokud nakonec bude prezidentkou, bude to dobrý výsledek.
Petr Pavel má za sebou úspěšnou kariéru, která svědčí o jeho oddanosti službě státu, má zkušenosti z jednání s vojáky a politiky. Posledních 30 let sloužil demokratické České republice a je nyní prozápadní. Vnímám u něj reflexi jeho kariéry „bez ohledu na režim pro který pracuji“, přičemž ta reflexe je pro mě důvěryhodná – zejména činností posledních desítek let. Jsem velkým příznivcem toho, že lidé můžou (dokonce mají) dělat chyby – ale pak se z nich poučit (přijmout je a omluvit se, pokud ty chyby ovlivnily druhé lidi, projít případně jakýmsi pokáním). Chyby se mají odpouštět (nikoli zapomínat). Na rozdíl od dalších kandidátů s minulostí spjatou s KSČM u Petra Pavla toto vnímám a dělá ho to silnějšího. Svým založením bych preferoval, aby prezidentem nebyl voják. Ale nabídka je taková, jaká je a v čase války v naší blízkosti to je i jistá výhoda. Schopnost disciplinovaně a uměřeně reagovat je výhodou Petra Pavla. Stejně jako jeho orientace ve strukturách NATO.
A ten třetí favorit mi nestojí za psaní písmenek. Věřím, že v mém sociálním okruhu ho stejně moc lidí volit nebude. Kdyby někoho zajímal můj názor na něj více, tak se zeptejte…
Přeji šťastnou volbu!
Jan Kříž 