TLDR – podfinancovanost českých VŠ vede k mnohým patologiím, které situaci zhoršují (=školy mají potenciál situaci zlepši i jen svým lepším fungováním) a navíc obrovsky znepřehledňují statistiky.
Nešťastná kombinace podfinancování, dobré vůle „to nějak udělat“, srdcařství a nepříliš kompetentního středního managementu v kombinaci s top managementem s přístupem „hlavně ať se to nesesype“ vede k neblahým důsledkům v praxi zaměstnávání a odměňování na českých vysokých školách.
Protože tržní síly si cestu vždy najdou.
Do této skupiny problémů (resp. „ad hoc řešení“ situace) spadá „kouzlení“ s úvazky na VŠ.
Protože ono sledovat – u akademiků a dílem i lektorů – kolik hodin kdo skutečně pracoval (lektor skutečně netráví čas jen přímou výukou) je obtížné, navíc se pracuje často nárazově a nerovnoměrně. Takže nastavit úvazky „reálně“ je složité.
Pak je tu ten rozměr (u některých pracovišť), kdy se vědomě uzavírají úvazky větší (např. plný úvazek) než je skutečně odváděná práce. Protože on ten vyšší úvazek je zaplacen jako částečný (v rámci konkurenčního trhu s časem dané osoby – a to u některých i tak je stále projevem dobré vůle na VŠ působit, protože v jinde by mohli mít několikanásobek).
Taková situace vede k tomu, že hodinově (za reálně odpracovanou hodinu) je dotyčný zaměstnanec ohodnocen lépe, než vyplývá z různě přepočítaných statistik. Na druhou stranu je stále v pozici, kdy by vedoucí, pokud by chtěl, mohl začít vyžadovat plnění toho uzavřeného úvazku (denně osm hodin a to ještě na pracovišti…), čili takové vztahy jsou nutně částečně klientelistické.
No a pak na tom jsou biti ti srdcaři, kteří skutečně pracují na ten plný úvazek (častou jsou ve škole denně – považte), resp. pracují často i více (hodinově). Protože ti mají stejné tarify a když jsou zadobře s vedoucím, tak snad vyšší osobko/odměny. Jenže protože celkový měšec je malý (obecná podfinancovanost vysokého školství), obvykle neodpovídá rozdíl v ohodnocení rozdílu v přínosu instituci.
Za následek to má mimo jiné to, že jsou velmi těžko srovnatelné mzdové statistiky z různých šetření, výročních zpráv atd.
Na straně státu se už (pokud se nepletu) evidují úvazky docentů a profesorů (se snahou omezit „létající profesory“). Ale úvazky/aktivity mimo VŠ jsou mimo viditelná data.
Zlepšení na straně VŠ může přinést odvážný top management a kompetentní střední management. Jenže kde ho vzít (a hlavně, kde ho zaplatit).
Do toho se samozřejmě hodně promítají různé projekty, granty atd., které situaci stran skutečného odměňování ještě více znepřehledňují. Protože ono je správné, že ti úspěšní a výkonní si vydělají více. Ale jestli ta nerovnost v odměňování je „spravedlivá“ v porovnání s nerovností v odváděném výkonu, o tom se těžko diskutuje, bez podrobných dat. A podrobná personální data (o odměňování) často ani nemá (nevyžaduje) samotný management instituce!
————–
A proč se prostě pracoviště nezbaví části zaměstnanců a zbytek ohodnotily lépe?
Někde to lze, pokud je kompetentní střední management (~vedoucí katedry) kterému nejsou házeny klacky pod nohy. Ale leckde jsou potřeba lidé k odučení předmětů, které jsou v akreditaci studijních programů (či prostě naplnění formálních požadavků na akreditaci), nebo jsou prostě pro studenty přínosné. Jsou jistě katedry/fakulty, kde existují duplicity (v předmětech) a to značné. Zdaleka to ale nemusí platit všude. Rozdíly mezi školami tady budou značné.
Jako velkou část problému vnímám českou neochotu řešit „v tom svém malém, kolegiálním rybníčku“ nepříjemné personalistické otázky (typu – bohužel na to nemáš, pokud nepřidáš, tak se rozloučíme – a následně se rozloučit s těmi, co nepřidali).
Ale opět – kde vzít kompetentní střední management?
Na závěr bych chtěl ale zopakovat, že u zrodu problémů je podfinancovanost českých univerzit. Bez toho, aby bylo k dispozici více zdrojů se změna nedá očekávat. Alespoň ne dostatečně rychle. Na druhou stranu, prosté nalití dodatečných financí není kouzelným proutkem, který situaci sám o sobě změní ze špatné na dobrou.
Jan Kříž 