OK, vláda zkazila co mohla a zejména v komunikaci stále nenašla způsob, jak to dělat dobře. Vzhledem k tomu, co se už stalo (co má vláda za sebou a společnost o tom ví), je to pro vládu extrémně složité (ale je to vina a zodpovědnost vlády).
Nyní se všichni trochu příčetní – kromě míry nadávání na vládu – shodují, že „musíme brzdit“, abychom nepřetížili zdravotní systém natolik, že by nedostatečná kapacita začala způsobovat další dílčí škody na zdraví a ztrátu životů. Jakási diskuse se vede o opatření, jak pomoci lidem, firmám, společnosti, ekonomice s důsledky omezení (ani tady vláda nezvládá tak, jak by mohla).
Co mi ale zásadně chybí – a zde opět je to primárně úkol a zodpovědnost vlády, ale nenacházím to ani u opozičních sil a jen u velmi málo u odborníků, kteří téma nějak zpracovávají a veřejně komentují – určení střednědobé strategie a z ní vyplývající konkrétní taktiku na to, co, kdy a jak se má dít poté, co překonáme „vrchol“ současné vlny nákaz. Přesně – kdy a jak rozvolňovat opatření, co nyní zavádíme, resp. jsou zavedena.
Reálně jsou myslitelné dvě cesty – a jsou to stále ty samé jako dříve, jen jsme se posunuli v čase:
1) chceme uchránit zdravotnický systém před kolapsem a pokud možno ochránit riziková místa (domovy důchodců atd.), ale jinak nechat běžet imunizaci (promořování) s tím, že se přiblížíme nějaké populační imunitě (s nadějí, živenou některými imunology a jejich studiemi o křížové reaktivitě a buněčné imunitě, že už brzo dojde k přechodu z exponenciální fáze šíření do fáze „nasycení“ té logistické křivky – tedy přirozeného zpomalování šíření) a je tedy možné uvolňovat opatření jakmile pomine hrozba přetížení zdravotnického systému…
2) chceme utlumit šíření natolik, abychom se dostali na tak malá čísla, že budeme schopni pomocí levných (myšleno co do rozsahu zásahů do života lidí) a chytrých opatření (testování a trasování – které časem možná i bude fungovat) šíření potlačit až do vybudování alternativní populační imunity pomocí vakcinace – což znamená udržet opatření i relativně dlouho poté, co už čísla klesnou tak, že v nemocnicích bude celkem „volno“ a dost možná je chvílemi zpřísňovat („tanec a kladivo“).
Podrobnější (ne)výhody obou přístupů okomentuji níže, ale teď mi přijde důležité upozornit na fakt, že v tomto VLÁDA NEMÁ JASNO a nemá v tom většinově jasno ani „odborná veřejnost“. Takže to, že nyní je celkem shoda, že musíme „pomoci zdravotníkům, aby nezkolaboval systém“ je jen dočasné. A bez srozumění a domluvě na tom, co tedy chceme, se záhy (poté co opadne akutní hrozba přetížení zdravotnického systému) zase začneme hádat (myšleno různí odborníci a politici) a bez dostatečně rozhodné vůdčí síly to dopadne špatně (běžní lidé budou zmatení a společnost rozdělená).
A to, že vláda nemá v tomhle jasno se odráží i v tom, že není schopna poskytnout plán na rozvolňování a plán do budoucna. Který by byl velmi potřebný – protože to, co velmi škodí (lidem, ekonomice) a co se reálně dá snížit – je NEJISTOTA. Vláda by mohla říci, že rozvolňovat chce za situace takové a makové (myšlena nějaká kombinace dostupných indikátorů – např. vypočtené R<0,8 a zároveň počet zjištěných nakažených pod 1 000 lidí a poměr pozitivních testů ze všech testů maximálně 7 % – a může být i něco jiného, čísla jsou jen příklad – lišila by se právě podle zvolené cesty).
Co se zvolených cest týká, tak já jsem jednoznačně pro cestu č. 2 (tanec a kladivo), už „jen“ proto, že znamená méně zemřelých v důsledku nemoci COVID19.Cesta č. 1 může dávat smysl jen pokud by skutečně došly naplnění optimistické scénáře imunologů. Nic proti – objevují se i důvěryhodné studie o imunitě. Ale někteří byli optimističtí už na jaře a ono to „nedopadlo“ a v reálném průběhu pandemie se zatím nikde na světě neukazuje, že by nějaká populační imunita byla za rohem (nutno podotknout, že nyní jsme časově vepředu my v Česku, takže jinde nás určitě budou sledovat a vyhodnocovat). Zároveň matematika modelů je proti – rychlost imunizace společnosti na úrovni, kdy nedochází k přetížení zdravotního systému, je pomalá – tedy stejně by to trvalo celkem dlouho – tak dlouho, že vakcíny tu podle všeho budou dříve, než by nastoupilo přirozené tlumení nákazy z důvodů (přirozené) imunity populace.
Problém s cestou č. 2, která slibuje méně mrtvých, je v její reálné proveditelnosti v konkrétním čase a místě – tedy v české společnosti plné nedůvěry pod současnou špatnou vládou. Protože jakmile se situace trochu zlepší, tak tlaky na to „povolit“ budou z různých míst (někdo z opozice, různě z byznysu) silné. Také je možné, že pokud se vláda o tuto cestu snažit bude, tak při nešikovnosti a nespolupráci mnohých jí nebude schopna dosáhnout, protože společnost bude vládu ignorovat.
Zároveň velmi silným cílem při zvažování „co udělat“ by neměl být jen počet přímo mrtvých, ale i celkový dopad na společnost – a teď nemyslím čistě „finanční“ stránku věci, ale sociální a psychické dopady, ergo ovlivnění budoucí kvality prožitých let (tady jdou mé myšlenky směrem ke QALY, ale to je na jiný dlouhý text).
Hlavním sdělením tohoto textu má být to, že pokud vláda jasně a včas (včera bylo pozdě) nedeklaruje, co je jejím cílem, tak bude mnohem těžší se k cíli dostat (ať již bude jakýkoli).
A smutné je, že jsem nezaznamenal, že by se o tomhle (co přesně má být cílem) diskutovalo – mezi politiky a jejich odborným zázemím. Opozice sice správně po vládě chce plán (v lepším případě, jako hlavně Piráti), ale také jasně neříká, jaký plán by ta která strana měla (u opozice pochopitelné – ať by řekli 1 nebo 2, tak velkou část lidí naštvou).
Jan Kříž 