Čas od času se v diskuzích na univerzitách objeví téma odměňování akademických senátorů. Buď ho někdo navrhuje nebo kritizuje jeho (ne)existenci či odhaluje různé netransparentní (zdánlivé) odměny. V lednu 2019 se tématem zabýval i senát Univerzity Karlovy. Na tomto případě lze vystavět argumentaci snad platnou obecněji. Předem však upozorňuji – po argumentaci nepřichází jednoznačná odpověď. Tak už to totiž v oblasti společenských vztahů bývá, že neexistuje “správné” řešení.
Základní Popis konkrétního problému
Tento článek se věnuje situaci, kdy volení zástupci rozhodují o svých odměnách. Konkrétně jde o volené akademické senátory, pro které není výkon jejich mandátů hlavní činností. U akademických senátorů je obvyklé, že odměny za vykonávání nedostávají a výkon mandátu či vůbec participace na akademické samosprávě je dobrovolnou aktivitou.
V praktické rovině tato obvyklá situace definuje některé vlastnosti systému. Zejména jde o otázku rovné příležitosti k vykonávání mandátu s ohledem na ty senátory (zejména studenty), kteří si musí zajistit dostatečné zdroje pro důstojný život ve společnosti. Pro ty může být bariérou v účasti na samosprávě právě nutnost věnovat svůj čas (jiným) výdělečným činnostem. V případě, že je uvažováno o změně stavu obvyklého (tedy ustanovení odměn), objevuje se několik podstatných otázek, spojených s konkrétním nastavením odměn a jejich dopadu na systém akademické samosprávy. Téma je případovou studií, protože vychází z konkrétní diskuse a rozhodování členů Akademického senátu Univerzity Karlovy v lednu 2019.
Základní mravní principy, které jsou ve hře
Ze základních principů se případová studie nejvíce dotýká práva na spravedlivou odměnu. Diskutuje se, co může být vnímáno spravedlivou odměnou a kdo o ní má rozhodovat.
Argumentace
Pro zavedení finančních odměn za vykonávání mandátu lze použít tyto argumenty:
- Poctivý výkon mandátu znamená neopomenutelnou časovou zátěž, strávenou povinnostmi vyplývajícími z výkonu mandátu. Za takovou činnost náleží spravedlivá odměna.
- Finanční odměna ve výši obvyklé (konkurenceschopná vůči jiným obvyklým možnostem výdělku) umožní zapojení do činnosti samosprávy i těm lidem, kteří by se z finančních důvodů jinak zapojit nemohli.
- Možné zvýšení transparentnosti odměňování, protože i bez stanovených odměn dochází k čerpání různých výhod či “náhradních kontraktů” pro některé zástupce – některé z těch, kteří jsou blízcí výkonné moci.
Proti zavedení odměn lze použít tyto argumenty:
- Je sporné, zda výkon jakéhokoli mandátu lze považovat za práci, protože se netvoří běžné pracovní vztahy typu zaměstnavatel – zaměstnanec či poskytovatel (podnikatel) a příjemce (klient).
- Je žádoucí, aby místa v samosprávě vykonávali takoví lidé, pro které spravedlivou odměnou bude samotná možnost podílet se na správě věcí veřejných.
- Není žádoucí, aby se veškerý čas, který lidé dobrovolně věnují nějaké aktivitě, byl finančně ohodnocen.
- Zavedení finančních odměn do současného dobrovolnického systému může změnit motivace k výkonu mandátu. Vysoká odměna může přilákat ty členy obce, kterým jde v první řadě právě o vlastní výdělek. Nízká odměna naopak může zapůsobit jako upozornění na to, že čas strávený aktivitou v samosprávě je finanční obětí v porovnání s obdobnou aktivitou jinde. Paradoxně tak zvýšení odměny z nulu na nenulovou kladnou úroveň (“alespoň něco”) může přinést pokles motivace trávit čas aktivitou v samosprávě.
- Zavedení transparentních odměn samo o sobě neodstraní možnost získávání jiných výhod či “náhradních” kontraktů, pouze dotyčným ztíží jejich zdůvodňování ve svém svědomí.
- Nízká ochota k participaci na samosprávě nemá z naprosté většiny finanční důvody.
- Finanční odměny mohou vytvořit motivaci být konformní s aktuálními poměry a v závislosti na nastavení mechanismu určování výše odměn mohou omezit svobodu konat ve prospěch univerzitní obce (pokud by to znamenalo ohrožení odměny).
- Při plošném stanovení odměn nelze reflektovat časovou zátěž, kterou dotyční senátoři skutečně věnují výkonu svého mandátu. Nelze tedy hovořit o spravedlivé odměně za práci – jde spíše za odměnu za držení mandátu (za to, že byl dotyčný zvolen).
- Při reflektování množství aktivity, kterou daný senátor vykonal, se nelze vyhnout tomu, že někdo rozhoduje (kontroluje) o výši odměny a daný senátor se tak dostává do podřízené pozice, což je velmi nežádoucí právě ve vztahu ke svobodě konat pouze na základě svého svědomí.
- Pobírání odměny za mandát může vytvořit negativní sentiment u řadových členů obce (“senátoři se nechali zvolit jen pro prachy”) a zvýšit vnitřní rozdělení obce (odcizení jednotlivých lidí)
Dalšími otázkami spojenými s případnou volbou finanční odměnu zavést jsou:
- Zejména funkcionáři (předseda a místopředseda senátu, předsedové pracovních komisí) mají povinnosti nad rámec běžného mandátu. Je vhodné a do jaké míry odměny diverzifikovat?
- Rozdílné postavení studentů a akademických pracovníků, kteří již od univerzity pobírají mzdu. Účast na akademické samosprávě se leckdy realizuje v průběhu běžné pracovní doby. Na druhou stranu činnosti spojené s akademickou samosprávou nejsou obvykle součástí pracovních smluv a mnozí akademici tráví prací více času, než předpokládá jejich formální úvazek.
- Je vhodné zavádět systém, kde by se odměny šlo přímo vzdát (neobdržet ji), což by mohlo vést až k ostrakizaci těch, kteří se odměny nevzdají? Z druhé strany – je vhodné mít odměny “povinné”, vzhledem k tomu, že kdokoliv je de facto může obratem věnovat na libovolný účel (“na charitu”)?
Návrh mravně žádoucího jednání
Hlavním aktérem je rektor univerzity, který má oprávnění předkládat Akademickému senátu ke schválení mimo jiné rozpočet a pravidla rozdělování financí. Je jistě možné a je žádoucí, aby návrh řešení vycházel z diskusí samotných zástupců – senátorů. Senátoři jsou v pozici, kdy jsou legislativou zavázáni o financích na univerzitě rozhodovat a tedy v důsledku rozhodovat sami o svých odměnách (existenci finančních odměn a případně o jejich výši). Rektor by měl umožnit proběhnout diskusi na toto téma a předložit akademickému senátu k hlasování varianty (ne)existence finančních odměn, jejich výše a principů rozdělování, které v diskusi získají podstatnější podporu.
Jednotlivý senátor by v prvé řadě měl vystupovat v diskusi a následně hlasovat podle svého svědomí, což je ovšem základní předpoklad dodržení slibu spojeného s výkonem mandátu.
Předkladatel by měl zvolit takové řešení, které by umožňovalo jednotlivým senátorům zachovat se (posléze v praxi odměňování) co nejšířeji podle jejich svědomí.
Osobně se kloním k tomu, že bych jako senátor hlasoval proti tomu, aby řadoví senátoři byli finančně odměňováni a zároveň pro to, aby byli odměněni paušální částkou (tj. pevnou, bez dalšího posuzování činnosti) funkcionáři akademického senátu. Zároveň se domnívám, že by měla být akademickému senátu poskytnuto administrativní a odborné zázemí z běžných zaměstnanců, kteří musí být náležitě ohodnoceni za vykonanou činnost. Nejde ale o výkon samosprávy a nejedná se o problematiku diskutovanou v této případové studii. Pouze považuji za nutné zmínit, že pro smysluplné fungování akademického senátu (tak velké univerzity, jako je UK) je určité množství odvedené práce nutné zajistit.
Identifikace reálného dopadu a dalších aktérů
Kromě přímých aktérů – rektora a univerzitních akademických senátorů se diskutované téma a zvolené řešení dotkne akademických senátorů na fakultní úrovni. Na jednotlivých fakultách je objem práce různý podle velikosti fakulty a podle ustálené role senátu na dané fakultě (což se kromě zvyklostí promítá i do vnitřních předpisů fakult). Na některých je ale rozsah vykonávaných činností (aktivního) senátora srovnatelný s univerzitním senátem.
Nepřímo se tato diskuse dotkne všech pracovníků a zprostředkovaně i studentů univerzity tím, že jakékoli peníze rozdělené mezi akademické senátory zároveň nebudou rozděleny jinak. Je možné, že by odměny mohly vést ke kvalitnější samosprávě; ta však v prostředí českých vysokých škol není příliš spjata s příjmy univerzity.
Vzhledem k tomu, že finanční odměny musí být kryty rozpočtem, který akademický senát schvaluje pro každý rok, lze očekávat, že se toto téma může objevovat periodicky. Na druhou stranu, jakmile bude v rozpočtu příslušná kapitola, očekávám, že nebude docházet ze strany rektora (předkladatele rozpočtu) k nějaké snaze ji omezovat či rušit a to z prostého důvodu, že v rozpočtu UK půjde o nepříliš podstatnou částku a zároveň rektor potřebuje od akademického senátu schvalování předkládaných návrhů. V rámci praktické politiky tak rektor nebude chtít senát omezovat, pokud nedojde k nějaké nebývalé finanční krizi.
Závěr
Jako všechny etická dilemata, neexistuje jediná, nezávislá, určitě správná odpověď. Můžeme a musíme však nějak rozhodnout, v souladu se svým svědomím. V tomto případě se rozhodují senátoři a rektor.
Příloha 1 – Výše odměn schválených Akademickým senátem UK dne 25. Ledna 2019
Stipendia studentům za činnost v senátu (nedaní se):
3 000 Kč měsíčně pro místopředsedu,
2 000 Kč měsíčně pro člena předsednictva,
1 000 Kč měsíčně pro předsedu senátní komise,
1 000 Kč za přípravu materiálů a účast na plénu (dle prezenční listiny).
Schváleno v tajném hlasování poměrem: 39 pro, 8 proti, 2 zdržení se.
Mzdové odměny akademickým pracovníkům za činnost v senátu (daní se):
6 000 Kč měsíčně pro předsedu,
3 000 Kč měsíčně pro místopředsedu,
2 000 Kč měsíčně pro člena předsednictva,
1 000 Kč měsíčně pro předsedu senátní komise,
1 000 Kč za přípravu materiálů a účast na plénu (dle prezenční listiny).
Schváleno poměrem: 35-13-3.
Senátor se bude moci svých odměn vzdát a meziroční přebytky rozpočtu se převedou zpátky do rozpočtu univerzity.
Zdroje
Zápis ze zasedání akademického senátu ze dne 25. 1. 2019, dostupné z https://cuni.cz/UK-9630.html
David Pavlorek, dokument na sociální síti Facebook, dostupné z https://www.facebook.com/d.pavlorek/posts/2282830518621021
Jan Kříž 