Volba kandidáta na rektora má oproti mnoha jiným volbám (např. těm co probíhají ve stejný den) tu výhodu, že se člověk rozhoduje mezi kandidáty (alespoň letos), kteří nabízejí poměrně smysluplný program. A především – skutečně a upřímně jim věřím, že ho myslí vážně – všem třem. Smysluplnost se pozná i z toho, že na mnoho otázek dávají kandidáti prakticky stejné odpovědi – takové, které by dal skoro každý člověk s dostatečným vhledem do problematiky řízení Univerzity Karlovy. Jistě, i v programech lze najít odlišnosti – ty ale nepovažuji za to nejdůležitější. Byl bych schopen žít s realizací libovolného ze tří prezentovaných programů. A v tom je ta hlavní otázka rektorských voleb – alespoň pro mě. Kdo ze tří kandidátů je schopen naplnit největší díl svého programu? Pohybuji se v akademické politice dost dlouho na to, aby mi bylo jasné, že splnit celý program nelze – jsem realista. Ale i tak musíme chtít co nejvíce;-)
Schopnost plnit své sliby – resp. spíše schopnost prosadit své vize přes mnoho byrokratických omezení, (logickou) neefektivní administrativu univerzity a další překážky čekající na cestě – to nelze vyčíst jen z volebních programů. Základem je změna organizační struktury rektorátu (a její transparentnost!) a jednoznačné rozdělení odpovědnosti v rámci vedoucích pozic (jak prorektorů, tak šéfů na rektorátu). Ale i toto musí být naplněno. A nepřišel jsem na jiný způsob jak se seznámit s kompetencemi kandidátů pro vedoucí pozice, než podívat se na jejich dosavadní výsledky, (ne)úspěchy, personální politiku či schopnost delegovat a kontrolovat řešení úkolů.
Rektor vykonává a bude vykonávat mnoho činností. Univerzitu reprezentuje, jedná za univerzitu v mnoha vztazích (s ministerstvem, městem, ostatními univerzitami, s občanskou společností, s médii…) a řídí univerzitu – jak mnoho (více či méně) kooperujících fakult (v případě UK smrtících 17), tak především centrum na Ovocném trhu – RUK, neboli rektorát UK.
Zde si dovolím krátký exkurz na téma manažerský přístup a akademické svobody. Tyto termíny jitří mnoho diskusí a při nichž mám pocit, že jeden o voze a druhý o koze. Vždyť je naprosto správný požadavek, aby úředník na rektorátu / děkanátu / katedře či ústavu pracoval efektivně, transparentně, byl náležitě ohodnocen (nepřeplácen) a byl průběžně vzděláván – tak, jak se mění svět kolem něj. Sami akademici mají nejlepší zkušenosti se “svým” byrokratickým oslem. Pokud někdo toto nazývá manažerským přístupem, tak já budu 100% pro manažerský přístup. Na druhou stranu, jsem skálopevně přesvědčen, že všichni vědci a učitelé – souhrnně akademičtí pracovníci – by neměli být nikým a ničím nuceni říkat pouze to, co se někomu hodí. Pokud budou dostatečně dobří a obhájí si to v kritické diskusi, tak si můžou učit co chtějí a bádat o čem chtějí. Nazveme-li toto akademickými svobodami, pak jsem zároveň 100% pro akademické svobody. Problém ale je, že jedna či druhá strana tyto dvě složky systému vysokých škol zaměrně či nezáměrně slučuje či zaměňuje. Silnější tlak zde cítím od politiků (proto jsem i já protestoval proti různým pseudonovelám zákona o VŠ). Zároveň si ale jako akademici musíme přiznat, že i my máme máslo na hlavě – a stejně jako se Rekonstrukce státu snaží o efektivní a transparentní státní správu, tak i my bychom se měli snažit o efektivní a transparentní “akademický úřednický aparát”. Jakási snaha “tutlat” naši neefektivitu a zkostnatělost s argumentem, že přiznání slabosti bude použito proti nám (a při tom přijdeme i o ty akademické svobody), je podle mého vrchol pokrytectví. A minimálně něco, co nás vzdaluje řešení a konzervuje současný neradostný stav.
Oslím můstkem se dostávám zpět k volbě kandidáta na rektora. Vzhledem k výše uvedenému odstavci podporuji aktivní věrohodnou snahu o změnu Univerzity Karlovy zevnitř. Snahu o transparentnost a efektivitu. Dlouhodobou vizi a odvahu za ní jít – vyhodnotit si rizika a po cestě překonávat překážky. Univerzita jistě potřebuje váženého rektora, který bude schopen ji důstojně reprezentovat, bude mít kontakty v Evropě a bude rozumět politice terciálního vzdělávání. Pokud ale nebude mít za zády silnou a fungující instituci, brzy ztratí sílu v těchto oblastech relevantně působit.
Proto bych v prvním kole volil Michala Stehlíka, současného děkana Filozofické fakulty. Má za sebou dvě úspěšná volební období na fakultě. Lze mu připisovat rozhodný podíl na stabilizaci “fildy” v posledních letech a také úspěch fakulty v proklínaném kafemlejnku. Můžu si o jeho přínosnosti či stupiditě myslet cokoli, ale faktem je, že FF je nejúspěšnější z humanitních institucí v Česku. Důležitý je především rostoucí trend. Když odhlédnu od žebříčků, které můžou být napadány (a odůvodněně) z mnoha stran, tak je třeba se za jeho působením vydat na fakultu. Nezávisle na sobě mi potvrdilo více lidí, že se FF mění, a mění se správným směrem. Protože žádný člověk ve vedoucí pozici sám o sobě na všechno nestačí (Steve už umřel – a pod ním bych pracovat opravdu nechtěl), je velmi důležitá schopnost kandidátů najít si vhodné spolupracovníky. Jako pozitivum vidím to, že se kolegium děkana na FF postupně obměňovalo – a to i mimo volby. Průběžné výměny “neakčních” prorektorů je něco, co mi na současném kolegiu rektora poměrně zásadně vadilo. Ve snaze o transparentnost mě Michal Stehlík přesvědčil nejvíce.
Častým uvažováním mezi zástupci 17 fakult je určitý “resortismus” – pět lékařských fakult má prý stejné zájmy, humanitní fakulty mají prý stejné problémy. Z toho se často odvozuje, že biochemik se bude mít lépe za panování biochemika a historik za panování historika. Podle mého názoru toto může platit pouze tehdy, bude li systém neprůhledný, ovládán určitými skupinami, které (už jen monopolem na časné informace) by mohly preferovat své projekty a nastavení pro sebe výhodných parametrů toho či onoho. Možná jsem jen idealistický, mladý a ještě ne tak cynický, ale věřím, že efektivní a transparentní vedení (univerzity, fakult…) bude schopno (resp. nuceno) tyto vlivy ignorovat. Pokud bych volil mně “resortně” nejbližšího kandidáta právě kvůli jeho blízkosti, rezignuji tím vlastně apriori na vůli k nastavení férových podmínek pro všechny. Samozřejmě – můžu si najít jiné důvody proč ho volit a to je poté v pořádku.
Jako zástupci studentů Přírodovědecké fakulty mi velmi záleží na dalším rozvoji Albertova. Projekt Kampusu Albertov je stále v začátcích (přestože se o něm mluví od nepaměti a posledních pár let se sháněly peníze – až se k překvapení mnohých skutečně sehnaly). Informací je zatím pomálu – tedy ne že by nebyly, ale člověk musí vyvinout velkou aktivitu se něčeho dobrat. Tento projekt tří fakult přešlapuje na místě. Aniž bych zabíhal do podrobností – fakulty se musejí být schopny mezi sebou jasně domluvit, co chtějí. A to se zatím moc nedařilo. Potom těžko něco vyčítat lidem, kteří projekt chtějí posunout ze svého pohledu jediným správným směrem – dokud nebude jasná shoda a souznění fakult s univerzitou, tak je veškerá snaha marná. Chování Univerzity (centrální instituce) bych doposud nazval “opakem proaktivnosti”. Do budoucna je třeba proces co nejvíce otevřít, vnést do něj transparentnost. Protože jde o objekty plánované v centru jednoho z “minikampusů”, situace je naprosto odlišná od výstavby BIOCEVu. Pokud při projektu BIOCEV byly informace (ne)uzavřené především mezi členy různých moudrých rad a v lepším případě dospěly i k vedení zúčastněných institucí, tak hlavní rizika byla (a přetrvávají) čistě finanční. V případě Albertova je zcela nutnou podmínkou do přípravy budov zapojit všechny budoucí uživatele. Nezapomenout na žádné aspekty budoucího života v budovách – a skutečně nastavit transparentní procesy. Není pravda, jak zaznělo na některých debatách s kandidáty na rektora, že by náplň budov již byla daná. Na ministerstvu sice existují plány a dokumenty týkající se kampusu Albertov. Závazné pro univerzitu však budou až plány po jejich registraci (která může proběhnout až po plánované architektonické soutěži). Všichni jsme si vědomi, že v budových mají být laboratoře a moderní přístroje. Zároveň však musí obsahovat menzu, prostory pro studenty; prostory pro výuku, kancelářské prostory, prostory pro setkávání a studium. Nikdo asi nechce postavit druhou Národní technickou knihovnu – v jednotlivostech bychom se ale mohli inspirovat. Nejde mi však o samotnou podobu budov. Jde mi o proces plánování toho, co tam má být. Po letech které jsem již s Kampusem Albertov a s BIOCEVem prožil jsem dospěl k závěru, že se něco musí změnit.
A tuto změnu podle mého může přinést pouze silný rektor, který transparentnost a zapojení všech bude vyžadovat – a dokáže pohnout aparát rektorátu k rychlosti a proaktivitě. Se znalostí historie projektu se domnívám, že pro zamezení opakování problémů kolem BIOCEVu (přičemž BIOCEV považuji za obrovskou příležitost a velmi si přeji jeho úspěch), by bylo podstatně výhodnější, aby tato změna “shora” byla vedena osobou zatím nezúčastněnou.
Krátce ještě ke kandidatuře Stanislava Štecha. Vážím si ho jako prorektora, který se jistě vždy ve svých agendách snažil a opakovaně prokazuje velký přehled v otázkách politiky terciálního vzdělávání nejen v českém, ale i ve světovém kontextu. Přesto ale – prorektor, který 10 let působil ve vedení Univerzity Karlovy – není vhodnou volbou ve chvíli, kdy se i svými vlastními slovy hlásí k potřebě mnoha změn na univerzitě. Chápu, že prorektor není rektor. Na druhou stranu jsem ale pevně přesvědčen, že opravdové změny může přinést pouze někdo, kdo prostředí dobře zná, ale není součástí systému.
Tomáš Zima jako rektor by jistě změny také přinesl. Z mnoha výše napsaného – a koneckonců i z odpovědí na dotazy v mnoha diskusích mi však jako lepší volba přijde Michal Stehlík.
Takže bych volil Michala Stehlíka. Jenže nebudu. Jsem totiž blbý;-) V září jsem úspěšně absolvoval magisterské studium a do doktorského jsem se zapsal o několik dní později. V danou dobu mi zanikl mandát senátora. To lze vyřešit podáním formálního prohlášení v dané lhůtě podle volebního a jednacího řádu AS UK. A já z vlastní blbosti lhůtu prošvihl. Je mi to samozřejmě líto – ale je to tak správné – kdo jiný než senátor se musí podřídit schváleným pravidlům. Studenti Přírodovědecké fakulty mají řádně zvoleného náhradníka, který volit rektora bude – jistě podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Mně zbyla jen tato úvaha.
P.S. Z veřejného života na fakultě a na univerzitě se zatím nehodlám stáhnout – kdo chce, tak způsob vždy najde! Budu rád, když mi v mé blbosti zachováte přízeň – ideálně konstruktivním sdělením vašich názorů, argumentů a přání.
P.P.S. Pokud by někoho zajímaly i ty druhé volby plánované teď na víkend, tak jsem se také rozepsal: Parlamentní volby 2013 – koho (ne)volit?
Jan Kříž 