Na co se ptát při volbě (kandidáta na) rektora – a koho

Tento text je čistě praktickým zamýšlením v rámci současného (2023) českého vysokoškolského systému samosprávy. O něm si můžeme myslet cokoli – koneckonců vlastnosti budou koukat skoro z každého řádku níže – ale nyní tu je a rektoři se v něm volí. Nehodlám nyní tady – aspoň ne primárně – vymýšlet lepší způsob řízení univerzit. Prostě jen promýšlím, koho, kdy a na co se ptát.

První, nejlogičtější a nejčastější, možnost je ptát se kandidátů samotných. To dává smysl. Jen je třeba si pamatovat, že cílem kandidátů je být zvolen. Aspoň tedy těch „reálných kandidátů“. Tato nevyhnutelná vlastnost vede k celé této úvaze, kterou vnímám zejména jako politologické téma. A je to stále politologické téma, i když se volí třeba na technické univerzitě (jen tam si to někteří aktéři tolik nepřipouští a vnímají spíše intuitivně, protože přeci společenské vědy jsou…).

Odbočka – právě proto, že z této vlastnosti systému se může vymanit jen ten, kdo to nemyslí tak úplně vážně, tak mám rád různé recesistické, studentské či jiné „nevážné“ kandidatury. Práh pro účast (obvykle podpora od ne extra velkého počtu členů akademické obce či senátorů) je snadno překonatelná, zejména když podepsat může každý student (a díky za to!). Takoví kandidáti jsou pak mnohem svobodnější v odpovědích a mají možnost akademické obci sdělovat napřímo i to, co sice mnozí vědí nebo aspoň tuší, ale kvůli systému různých zpětných vazeb nikdo neřekne na hlas – aspoň ne ve chvíli, kdy se volí.

Když už se tedy ptát kandidátů, tak na co? Nejjednodušší je položit otevřenou otázku a čekat na odpověď. Vážený kandidáte (méně často vážená kandidátko), co chcete jako rektor(ka) dělat? Určitě je vhodné, aby takové otázky položeny byly a bylo na ně odpovězeno. Jen to často je kombinace obecných vizí typu „chci dělat věci lépe“ a lehká deklarace priorit – protože „dělejme všechno lépe a vše bude dobré“ je přeci jen trochu směšné – to, že mít za prioritu vše, znamená nemít prioritu žádnou, přeci jen už chápou všichni senátoři. Jenže – nakolik je to priorita, o které je daný kandidát bytostně přesvědčen a nakolik jsou priority vybírány tak, aby se trefily do zájmů a požadavků senátorů? Trochu hloupé je, že tyto odpovědi obvykle zůstávají hodně obecné, výhodu mají dobří rétoři a zejména se skoro na všem kandidáti shodnou. Obvyklým příspěvkem je u těch, co si při diskusi vylosují „další pořadí“, vyznání, že souhlasí s protikandidátem a skoro vše už bylo řečeno.

Zároveň každý, kdo se v realitě českého vysokého školství a zejména v realitě dané vysoké školy pohybuje, ví, jak jsou různé věci složité a samotná vůle „dělat něco lépe“ obvykle narazí na realitu. Skutečně věci měnit znamená dělat konkrétní rozhodnutí, která se už ale někomu nebudou líbit. Pokud někdo – a můžou to být ideálně senátoři – chce poznat, jestli daný kandidát tuší, co je potřeba pro to „dělat věci lépe“, nastupují otázky konkrétní. Obvykle typu „Jak přesně chcete docílit X?“ nebo jste pro nebo proti zavedení pravidla Y? Takové otázky, jsou-li dobře položené, můžou ukázat, jak dobře se kandidát v dílčí problematice orientuje. Takové otázky pak implicitně identifikují priority tazatele (a pokud jsou tazatelem senátoři, tak zvyšuje váhu tématu). Kandidáti se můžou také politicky zavázat a přislíbit konkrétní kroky, které budou dělat po volbě.

Jenže – stále je odpovídání soutěž v tom, co říci, aby se kandidát zalíbil senátorům. Nebo v realitě spíše – aby si nerozházel senátory – potenciální volitele. Senátoři se často rozhodují i na základě jiných důvodů než jsou odpovědi v diskusích – jakkoli je extra důležité téma podle čeho se senátoři vlastně rozhodují, nechme to teď stranou. Důležité je, že stačí diskusí proplout tak, že bude kandidát(ka) vypadat kompetentně a nikoho si neznepřátelí. I pro odpovědi na tyto konkrétní otázky platí, že nikdo nemůže udělat tolik, jako já můžu slíbit.

U odpovědí je třeba přemýšlet nad dvěma dimenzemi – nakolik je odpověď myšlena vážně, upřímně (nebo neupřímně, tedy jen jako snaha zalíbit se před volbami senátorům a pak myšlenku nerozvíjet, nekonat a doufat, že si nikdo nevzpomene – případně se vždy najde důvod, proč to nejde). Druhou dimenzí – tam kde upřímnost nechybí – je schopnost myšlenku obsaženou v odpovědi přetavit v reálné činy, reálnou změnu.

U první dimenze je důležité sledovat konzistentnost zastávaných myšlenek a postojů – jestli si návrhy neprotiřečí, jestli na různých fórech, před různými lidmi zaznívá totéž. Druhá dimenze je pak více o schopnosti navrhovat proveditelné a ty důležité kroky vedoucí k deklarovanému cíli. To obvykle dokáže posoudit jen pár informovaných ve věci znalých odborníků – ale ti jsou, resp. můžou být pro senátory dostupní (při troše snahy). A pak – a asi s větší důležitostí – je to osobní manažerská historie kandidáta. Je schopen své myšlenky a vize prosadit? Vyjednat, prolobovat, rázně protlačit – jak je kdy třeba? V českém systému rozdrobené samosprávy a mnoha zdlouhavých zpětnovazebních procesů (různé rady, legislativní omezení, pasivní rezistence systému…) je to extra složité.

Právě toto: Jestli – ať už bude zvolený rektor(ka) chtít cokoli – bude to schopna i provést? Bude zdatným manažerem a technologem moci (v demokratickém systému, operujícím s veřejnými financemi)? Vede na další okruh otázek. Otázky po politicko-manažerské kompetenci kandidátů. Takové otázky už ale nejsou (jen) na kandidáty samé. Určitě je dobré od nich zjistit jejich pohled na sebe samé. Dobré sebepoznání může pomoci – spíše tak své slabší stránky kompenzují spoluprací s někým dalším. Schopnost nechat si poradit – a vybrat si, od koho si nechat radit, je důležitá. Zároveň by ale pro senátory mělo být stěžejní, aby zjistili, jakou mají kandidáti(tky) osobní (manažersko-politickou) historii. Je pravda, že u kandidátů, kteří skoro celou svoji kariéru strávili na vysoké škole, kde kandidují na rektora, se zdá mnoho věcí zřejmých, kolegů, kteří znají historii kandidátů je obvykle dost. Mezi senátory jsou ale i tací, kteří jsou na vysoké škole krátce – obvykle studenti. Proto je vhodné otázky typu „Co považujete za svůj největší manažerský (ne)úspěch?“ klást. Jak kandidátům, tak dalším pozorovatelům kariér kandidátů(tek), či jejich navrhovatelům, předchozím zaměstnavatelům a headhunterům (to už nejsme v českém kontextu – jde mi o vyjádření, že důležitý je pohled zvenčí).

Vše výše napsané je o pokládání otázek ze strany senátorů – kteří nesou odpovědnost volby. Senátoři ale nejsou celá univerzita. Jsou to, v lepším případě, řádně zvolení a uvědomělí členové akademické obce – zástupci studentů a akademiků. Reálná, fungující univerzita však má mnohem více aktérů – třeba neakademické zaměstnance. A nejen ti mají zájem na dobrém řízení a správě univerzit. České univerzity (tedy 26 z nich) jsou veřejné, ze zákona samosprávné. Ze značné části ale fungují za veřejné peníze, poskytují službu české společnosti i „všemu lidstvu“ (a někdo by řekl že dopad jde i „za lidstvo“, třeba v případě environmentálních oborů – to ale rozvíjet nechci).

Zvolený rektor(ka) vysokou školu reprezentuje na různých fórech – prakticky v České konferenci rektorů, v případě VŠCHT pak třeba i v Asociaci výzkumných univerzit. Účastní se a je aktérem (národního) politického dění.

Pro toto všechno mají zájem (nebo – měli by mít zájem) klást otázky další aktéři. U nich ale platí, že kandidáti(tky) na ně nemusí brát při volbě takový zřetel. Obvykle je berou v potaz do té míry, do které mají šanci ovlivnit senátory při samotné volbě.

Kvůli výše napsané tendenci kandidátů(tek) – odpovídat tak, aby se senátoři rozhodli pro jejich volbu – nedává moc smysl pro externí aktéry ptát se kandidátů na témata, která jsou – či můžou být – vnímaná jako kontroverzní. Protože jsou to senátoři, kdo drží při volbě (před volbou) moc, jsou i senátoři ti, co jsou za volbu odpovědní. Dává tak smysl se ptát právě senátorů, jak se staví k různým vizím a dilematům, které český vysokoškolský systém obsahuje.

Právě v této oblasti však podle mého spočívá jedno z největších témat, které překračuje „běžný rytmus voleb na univerzitách“. Je jím nastavení vnitřní organizační struktury dané vysoké školy. Protože rektoři(rky) jsou voleni(y) senátem, který je produktem současné organizační struktury, pokus o jí reformu těžko může vzejít z vize rektora(ky), který se uchází o zvolení. Občas se sice objeví pokus o reformu/změnu, kterou rektor(ka) provede až v průběhu svého mandátu. Obvykle to končí neúspěchem s – do značné míry legitimním – argumentem, že s takovou vizí měl rektor(ka) kandidovat a až když by byl zvolen, tak by k ní měl legitimitu.

Je možné, že k podstatnější změně vnitřní organizace VŠ může vést jen rozhodnutí na vyšší úrovni. Koneckonců Evropská asociace univerzit ve svém hodnocení univerzitní autonomie seznala, že české vysoké školy mají v tomto ohledu autonomii velmi malou – protože skoro vše je stanoveno přímo vysokoškolským zákonem (tj. pro všechny univerzity v Česku stejně).

Pokud ale o takovém tématu chceme diskutovat – a klást otázky – dává největší smysl je klást senátorům. Zejména před volbou rektora. Ono na jednu stranu se toho hodně napíše a namluví. Až mají mnozí pocit, že je to vše zbytečné tlachání bez reálného dopadu. Na druhou stranu – kdy jindy se ptát, když ne v předvolební kampani? Pokud bychom připustili, že volební kampaň a celá volba je jen divadlo, pak budou mít skutečně pravdu kritici demokratického zřízení na českých univerzitách. Pokud nebude demokracie dostatečně akceschopná, ztratí časem legitimitu, a nakonec přestane existovat. Tahle hrozba je jistě mnohem aktuálnější na celospolečenské, národní úrovni. Ale pro univerzity to platí také – bez ohledu na to, jestli univerzitní samosprávě fandíme, nebo ne.

Každému senátorovi, co bude někdy volit rektora (nebo i děkana), přeji šťastnou ruku. A doufám, že si bude vědom své moci – a tedy odpovědnosti. A naplní ji alespoň tím, že se zúčastní diskusí a bude o otázkách a odpovědích přemýšlet.