TLDR: změny u doktorských studentů jdou správným směrem, ale bez dořešení způsobu rozdělování financí to systému nepomůže tolik, kolik by mohlo.
————————————–
Novela VŠ zákona, původně připravená už za minulé vlády na MŠMT pod Plagou jako reforma doktorského studia po letech prošla sněmovnou. V mezidobí se do novely dostaly další věci, takže už nejde jen o doktorské studium (ačkoli stále jde o asi nejdůležitější část novely dopadající na systém vysokoškolského studia). Komplexnější změny v nostrifikacích / uznávání studia nejsem sto nějak hodnotit, v tomto tématu odkážu na diskusi u David Pavlorek [1].
Změny u doktorského studia jdou za mě správným směrem – v tom, že posilují pozici doktorandů určením minimálních standardů (zejména stran jejich příjmů), které stát nově v zákoně bude definovat (a díky navázání koeficientem na minimální mzdu také budou valorizovány). To je fajn – a nechám stranou úvahy, že tohle při vší autonomii a samosprávnosti univerzit musí „zařizovat“ stát zákonem.
Ono – jako obvykle – jde hlavně o peníze a o financování. V jádru novely stojí úvaha, že stát již nebude proplácet školám úměrně počtu studujících doktorandů (takzvaně na hlavu), ale pošle jim stejný balík bez sledování počtu doktorandů (ale nastaví jim minimální limity odměňování – podstatně vyšší, než je nyní částka příspěvku na jednoho doktoranda). To má vést (a asi leckde povede) k méně doktorandům, kteří budou ale lépe zaplacení (a tedy i lépe motivováni a především v situaci možného intenzivnějšího věnování se skutečně doktorátu (místo přivydělávání si jinde). Školy pak finance na (efektivně) méně doktorandů mají motivovat lépe si doktorandy vybírat a lépe dohlížet, že doktorand náležitě studuje / věnuje se svému výzkumu.
Potud to smysl dává. Zůstává ale nezodpovězena důležitá otázka – když se nebudou finance (z MŠMT) na doktorandy mezi jednotlivé VŠ rozdělovat „na hlavu“, tak jak tedy? Tady je důležitá rovina, jestli jako společnost (skrze svou výkonnou moc – tedy MŠMT) chceme vynakládat peníze efektivně, tedy tak, abychom zajistili co nejvíce dobře připravených mladých vědců na výstupu ze systému. Jinak řečeno, aby byly financovány ty doktorské programy (na těch pracovištích), které jsou schopny produkovat dobré, kompetentní absolventy. A nikoli ty pracoviště, kde nakonec jen rozdají tituly (a v některých oborech poté, co doktorandy léta využívají jako levnou pracovní sílu – o tom za chvíli).
Jedním ze způsobů je rozdat od nynějška dál peníze ve stejném poměru jako nyní. U tohoto způsobu je zjevné, že by to zabetonovalo systém a efektivně by finančními vítězi byly ty školy, které měly nyní hodně doktorandů nízké úrovně (protože v mnoha doktorandech nízké úrovně nebolí tolik „škrtat“ počty doktorandů a zároveň relativně neztratím nic vůči školám, které mají kvalitnější doktorandy). Logicky by tratily školy poskytující dobré doktorské studium. Šlo by minimálně o nevyužitou příležitost, znásobenou tím, že celkově je ve vysokoškolském systému málo peněz.
Lepším způsobem je pokusit se nějak kvalitu doktorského studia na jednotlivých univerzitách (popř. fakultách, ale to by byla větší změna, zatím hodnocení vždy jelo po univerzitách) zhodnotit ze strany MŠMT. A peníze prioritně nasměřovat těm školám, kde je kvalita vyšší (peníze využity z pohledu společnosti efektivněji).
Tady je opět ďábel v detailu – hodnotit kvalitu vzdělávací činnosti je extrémně těžké (to ví každý, kdo se něčím takovým poctivě zabýval). Velkým nebezpečím je, že použití metrik, které mají školy přímo pod svým vlivem (např. počet absolventů, procento odpadlíků ze studia nebo skutečná délka studia) vytváří pro školy nevhodné incentivy (např. rozdávat tituly rychle či snižovat laťku pro absolvování). Tohle téma rozvíjel Stepan Jurajda (třeba tady [2])
Za mě konstruktivní návrh (ne, že bych to vymyslel sám, není to nic objevného) – kvalitu doktorského studia na univerzitách hodnotit obdobně jako kvalitu vědy pomocí aktuální metodiky v tom smyslu, že by školy jednou za dané období (3-5 let, jak by se nastavilo) vybraly určitý počet (konkrétní počet by se určil podle dosavadní velikosti populace absolventů doktorského studia) „vzorových“ absolventů („po pár letech od absolvování“) a u nich by se hodnotila úroveň jejich disertační práce a následná vědecká kariéra/CV (co zvládli a kde působili další 3 roky po absolvování, v případě rodičů třeba až 6 let). Tím by se školy motivovaly k produkci skutečně dobrých a úspěšných vědců (resp. odborníků).
Prostupující myšlenkou by – podle mě – měla být větší diverzifikace vysokých škol – doktorské studium skrze finanční toky podporovat více jen na těch školách, které mají dobrá doktorská studia.
Jenže podle všeho MŠMT tenhle potenciál k zlepšení kvality zatím nijak nevyužije.
K tomu jen poznámka trochu bokem – ono hodnotit a rozdělovat finance se bude, jako vždy, i v rámci univerzit (na fakulty, na pracoviště). A školy, majíce autonomii, si teoreticky můžou peníze rozdělovat motivačně bez ohledu na MŠMT a na to, jak k nim peníze dotečou. Jenže v realitě se to neděje (je to věcně, politicky, manažersky a osobně-vztahově náročnější v rámci školy, mezi lidmi, co se znají, než na úrovni MŠMT). Takže to skončí jako obvykle, prostě se ty peníze přepošlou níže stejným způsobem jako přitečou. Tedy zohlednění kvality veskrze žádné.
————————————————–
Dalším rozměrem doktorského studia – už tedy oborově specifický rozměr – je využívání doktorandů jako levné pracovní síly v laboratořích, univerzitní „akademické“ administrativě, při pomocných pedagogických činnostech atd.
Existují školy / pracoviště, jejichž provoz na práci doktorandů (jiné, než na výzkumu na téma jejich disertační práce) vyloženě stojí a bez dostatečného počtu doktorandů nastane problém.
Doktorandi jsou „levná“ pracovní síla do té míry, do které se může ušetřit na daních/odvodech na stipendiích. Plus doktorand toho snese přeci jen více – místo mzdy dostává příslib, že se něco naučí (lepší varianta) nebo prostě dostane papír/titul (horší varianta).
Zvlášť na takových pracovištích je nyní velká panika, jak to zvládnou, když bude méně doktorandů. Resp. kde vzít peníze, aby se zaplatilo stále stejně lidí (přičemž stále jsou doktorandi levnější než běžný (odborný) asistent nebo i administrativní pracovník.
Tohle ale už není ani tak debata o doktorském studiu, ale o financování provozu vysokých škol jako takových. Jde spíše o symptom zásadní podfinacovanosti institucionálních zdrojů na vzdělávací činnost. Už kdysi jsem někde napsal – způsob, jak nejlépe pomoci doktorandům, je náležitě zaplatit asistenty a odborné asistenty (včetně toho „zaplatit dostatek“ lidí).
——————————
Celkově se divím, že třeba Asociace výzkumných univerzit téma větší diverzifikace a snahu o smysluplné hodnocení kvality (nyní doktorského studia) do veřejné / politické diskuse nevnáší. Pravděpodobně (jde o moji spekulaci) kvůli tomu, aby reprezentace VŠ zůstala vůči „politikům“ jednotná (reflexivní obrana proti strategii „rozděl a panuj“ ze strany ministra). Bohužel to ale vede k tomu, že reprezentace škol je jak z britcomu, skutečné reformní návrhy žádné, jen mnoho stanovisek typu „teď už jsme vážně pohoršeni a velmi důrazně protestujeme a příště se možná i naštveme…“.
——————————-
Jo, a komplet stranou nechávám ten komplexní pozměňovák o NAU. Věcně nevím jak moc je nutný/potřebný, nemám ho načtený. Má pro mě ten rozměr, že takto velká věc by se neměla řešit poslaneckým pozměňovákem, takže z procesního hlediska se mi to nelíbí (ale to je dost možná spíše „klasické“ téma, že by bylo velmi potřeba reformy jednacího řádu sněmovny). Druhý rozměr je porovnávání pindíků mezi Bekem a Plagou, přičemž tohle kolo vyhrál současný ministr nad minulým (uvidíme, jak se tohle v čase ještě vyvine).
* – tedy zatím jen sněmovna, ale čekám, že senátem to projde a prezident podepíše, takže možná už k novému roku nebude platnosti.
Jan Kříž 