TLDR – kéž by vznikla „třída top manažerů univerzit“, ve které by bylo obvyklé, aby lidé působili na různých fakultách / univerzitách (třeba si UK a MUNI prohodily své úspěšné rektory).
Na okraj debaty o vědeckém profilu kandidáta na nového „ministra vědy“ jedna myšlenka trochu stranou.
Podle mého soudu to ukazuje, na ne úplně šťastnou povahu současného nastavení řízení univerzit (personálního zajištění řízení univerzit).
Ono pokud jste rektor, tak za sebou pravděpodobně máte jakýsi akademicko-politický růst z pozice akademika (tedy teoreticky učitele a vědce v jedné osobě) do role manažerské (ale spíše akademicko-politické) přes pozici děkana nebo prorektora až do pozice rektora. Všechny tyhle funkce jsou hodně časově náročné. Takže nezbývá moc času na tu kariéru akademickou (dělat vědu; odučit sem tam nějaký kurz, který je zaběhlý jde možná snáze, ale i to stojí čas). Zároveň manažerské kompetence v lepším případě posbíráte nějak mimochodem po cestě, reálně připravovaný je na to málokdo. Volební systém a hlavně „zvyklosti“ ale na tato politicko-akademická místa tak nějak očekávají kandidáty z ranku docentů a profesorů a to ještě „z lůna své akademické obce“.
To vede jednak k tomu, že úroveň kompetencí rektorů je „nějaká“. Vždy by sice mohlo být lépe, ale to není ten hlavní problém: na personálně větších univerzitách se najdou i manažersky schopní lidé. (BTW – tím hlavním problémem z pozice univerzit je nastavení pravomocí a předpokládaných procesů a organizační struktury univerzit, ale o tom jindy).
Jednak to ale vede k situaci „ex-rektorů“ – takoví lidé se jen těžko vrací na pozici řadového akademika – vědce. Pokud se naplno věnovali instituci, tak jim v mnoha vědách mohl ujet vlak. K tomu – i ve vědách, kde vlaky jezdí pomaleji – přistupuje klasický problém politických kariér – jak se člověk jednou dostane výš, tak řeší věci obecnější a rozhodování často narušuje vztahy (to holt tak bývá, že když se rozhodne, tak se rozhodnutí někomu nelíbí) a dobří rektoři by asi neměli protežovat nějaké pracoviště, na které se pak chtějí vrátit.
Takže pro takového ex-rektora je nyní (bohužel) logická cesta někam výš, někam jinam. Politika je celkem logický směr – vždyť akademická politika je taky politika (a nechme stranou, že část ex-rektorů je překvapivě politicky naivních – ať již mají osobní profil mirkodušínovský nebo svazácký – pokud se v tom někdo pozná tak je to podobnost čistě náhodná a že zdravím…).
Celospolečenská politika je mnohem tvrdší a v mnohém náročnější.
Celý systém má také tu vlastnost, že dobří akademici (vědci) jsou přínosnější (a i lépe ohodnocení), když se věnují vědě a grantům. To vede k tomu, že soustředění se na kariéru akademické politiky často přitáhne ty (pod)průměrné akademiky (samo o sobě není ostuda – půlka je vždy podprůměrná, resp. pod-mediánová) – a u nich věnování času té akademické politice dále snižuje kapacitu dělat (dobře) vědu (ale pro postup i v té akademické politice ty tituly – bohužel – potřebují – ach ta rakousko-uherská fascinace tituly…).
Pravděpodobnost kostlivců ve skříni ex-rektorů a ex-rektorek je velmi vysoká, zvlášť těch s poltickými ambicemi. Já to vlastně nechci do podrobností zkoumat, protože nejdůležitější mi přijde, aby dotyční byli dobří politici (často nejsou, ale občas se najde).
Co ale z pohledu systému a univerzit?
Osobně soudím, že by nebylo realistické očekávat, že dobře vést akademickou instituci může jen tak (dobrý) manažer z jiné sféry (hlavně myšleno „z privátu“). Na to je akademické prostředí specifické (a osobně z univerzitního prostředí nechci dělat korporát s jednoznačnými KPI orientovaný krátkodobě a vůbec – jsem pro zachování idey univerzity jako společenství atd…).
Myslím, že by systému – otevřenosti jednotlivých fakult / univerzit a náhledu na to, co se očekává od takových kandidátů prospělo, kdyby bylo obvyklé, že úspěšný politicko-akademický manažer měl šanci se ucházet o relevantní místo na jiných fakultách/univerzitách. Aby se snížil tlak na „osobní akademický profil“ těchto vedoucích a do popředí se dostal profil právě politicko-akademický a manažerský.
Možná by bylo méně těch, co si při „fejkování toho, že jsou i dobrými vědci“, aby se mohli stát – třeba dobrými – manažery, vytvoří kostlivce ve skříni. A také by šli jistě lépe identifikovat ti, kteří jsou skutečně úspěšní (být zvolen na své domácí instituci, to může být výsledkem mnoha různých vlivů. Ale být zvolen – natož třeba opakovaně – na půdě jiných univerzit, to už by nějakou informaci o kvalitě osobnosti (kompetencí) vypovídalo mnohem lépe.
Jan Kříž 