Celkem dávno jsem slyšel od jednoho bývalého politika (ex-ministr) na téma regionálního školství (tedy zejména základky a střední školy) a nedostatku financí zhruba něco ve smyslu:
————–
Největší problém je, že ten kdo zřizuje (rozhoduje o založení / sloučení / zrušení škol) a ten kdo platí jsou dva nezávislé subjekty. O počtu škol rozhodují obce & kraje, peníze (na platy) posílá – musí posílat – stát.
Sloučit nebo zrušit školu je vždy politicky velmi obtížné a nepopulární – o to více, když by takové rozhodnutí měli udělat místní politici (na obci nebo na kraji).
—————
Ono je to samozřejmě složitější (zřizovatel platí také dost, na investice (budovy, provoz), ale ten rozpor tam prostě je.
V současných bojích o financování se toto téma také objevuje, když se na to člověk podívá z nadhledu. Nedávno zavedený vzorec na financování těch platů (výpočet toho, kolik na jakou školu pošle stát de facto na platy, ve vzorečcích se objevuje ono PH-max) se má nyní revidovat – o něco méně na ZŠ, o trochu více na SŠ. Přičemž hlavní dopad je dvojí – finančně ztrátové na tomhle „šetřícím škrtu“, pokud jsem dobře pochopil, budou dvě hlavní skupiny škol. Ty „progresivní“ kde učí v malých skupinách či různě v tandemu atd., s cílem učit co nejlépe (stranou nechám co to je „nejlépe“). A pak ty neobsazené, kde se vlastně také učí v malých skupinách, ale čistě pro to, že více žáků/studentů na tu školu nastoupit nechtělo. Proto také větší škrty na úrovni středních škol. Protože tam se sice na jedné straně nedostává (maturitních oborů všeobecného směru) ale zároveň přežívá mnoho škol s řekněme neefektivním využitím kapacit.
Současný vývoj (šetření a na to reagující stávka atd..) také souvisí s vykolíkováním toho kdo co platí / zajišťuje nejen co do obsazenosti škol, ale i co do platů „provozních“ (= nepedagogických) pracovníků. Když pominu, kde se udělá hranice mezi pedagogickým a nepedagogickým pracovníkem, tak jde hlavně o hranici, co mají platit zřizovatelé (tak, aby měly třeba motivaci zajistit efektivní provoz jídelen a správy budov panem školníkem / paní školnicí) a na co „nárokově“ (tedy skrze tabulky a vzorce) posílá stát peníze. Mám za to, že dlouhodobě je shoda na tom, že je vhodnější, že tyto výdaje mají jít za zřizovateli (jestli se nepletu, je to i v nějaké strategii napsané). Jenže zřizovatelé na to potřebují/chtějí další finance. A ty nyní stát nedává (neposiluje konkrétně k tomu RUD), jen šetří (a ať zřizovatelé doplatí). Každopádně výsledkem je, že platy kuchařek, školníků atd… jsou skutečně bídné – a to i tam, kde systém funguje efektivně. Ale jsou místa, kde by šlo fungovat efektivněji, kdyby k tomu systém podněcoval.
Čili – viděno z nadhledu, systém má místa kde by se dalo ušetřit. Jenže – šetřit tak, že to v realitě zároveň zasáhne kvalitu výuky jinde a stejně je pochybné, nakolik to šetření povede k nějaké racionalizaci školské soustavy, je podle mého špatně a hazard s osudy žáků.
A hlavně – ještě z většího odstupu – Česko na školství vydává, resp. se chystá vydávat – v mezinárodním srovnání příliš malou část svých zdrojů. To je špatně – potřebujeme opak (zhruba řečeno – posílit školství na úkor jiných věcí – ať už dotace podnikům, zemědělcům či transfery do penzí nebo prost jakékoli jiná kapitola rozpočtu).
Celý tenhle pokus ušetřit je smutný v tom, že přednost dostává krátkodobý účetní výsledek před řádným dlouhodobým udržitelným hospodařením – tedy zaobírat se zejména tím, jak vydaná koruna příští rok přispěje k budoucí prosperitě. V Česku nemáme ropu – a kvalifikovaní pracovníci jsou tím zcela nejdůležitějším zdrojem naší budoucí prosperity. Takže i čistě utilitárně a přízemně ekonomicky, investice do školství jsou ty nejlepší možné.
Určitě nejsem příznivcem rozhazování a velkých (jádrových) deficitů eráru. Zdroje na školství se ale najít musí, jinak to tu půjde od desíti k pěti. Je-li to třeba, klidně budu platit vyšší daně. (Koneckonců, za těch cca 100 miliard ročně, o které erár přichází kvůli nezodpovědnému snížení daní hlasovací koalicí ANO+ODS+SPD, by šlo mít jak dobře ohodnocené učitele tak podstatně nižší deficity.)
Jan Kříž 