Věřím

Věřím v lidskou svobodu. V to, že člověk má svobodu rozhodování. Že v každém člověku je jakýsi „počátek příčiny“.

Ano, je to (jen) víra. Pokud někdo ztotožní „svobodu“ s (B)bohem, pak budeme spoluvěřící – jakkoli já slovo (B)bůh pro svou víru nepotřebuji. (Oblast náboženství jako fenoménu prožívaného lidmi je pak další věc, kterou řešit nechci).

Moje víra je v opozici proti determinismu. Ať již nabývá jakoukoli podobu („to má v genech“, „tak ho zblbli/vychovali“). Ano, je tu otázka nepříčetnosti a ne-lidských stavů spojená s vinou. Na to existuje mnoho hlubokých pojednání – filozofických, etických, právních, medicínských. A právě pro taková pojednání potřebujeme humanitní vědy. Potřebujeme je strašně moc. Ale i to teď nechci řešit.

Předpoklad lidské svobody mi umožňuje zastávat na jednu stranu jednoduché, jakkoli leckdy obtížně „žité“ stanovisko: Neexistuje zločin (který byl – i třeba na mně – spáchán), který by ospravedlnil zločin jiný.

Každý zločin si zaslouží odsouzení a trest. Ať již jde o odsouzení a trest formalizovaný (zákony, soudy, trest – od pokut až k odnětí svobody a – v krajních kontextech i trest smrti – jakkoli jsem osobně proti trestu smrti), nebo trest neformální (trestem jsou svým způsobem i jen výčitky svědomí – v posledku jedním z těch nejhorších trestů).

V poslední době mi často přichází na mysl film Sedm od Davida Finchera (podle csfd.cz čtvrtý nejlepší film vůbec). <spoiler>Není úplně pro slabé povahy – jak už thrillery s šílenými vrahy bývají. V závěrečné scéně se vrah snaží dokončit své psychopaticky-zločinné dílo tím, že se pomocí svého hrůzného činu snaží docílit toho, aby protihráč – člověk – (také) spáchal zločin – ve hněvu, odplatě. Aby spoiler nebyl úplný, tak jestli se mu to povedlo se můžete podívat na film</spoiler>.

Protože se cítím být svobodný a jsem sám za sebe člověkem, příčí se mi být součástí davu. Nemám rád už jen bytí součásti publika na fotbale/hokeji. zvlášť když by se mělo (cokoli) skandovat. Ani se necítím být součástí davu na demonstraci – i když třebas s cíli souhlasím. Když už, tak se vnímám jako pozorovatel s racionálně zdůvodněnou snahou „zvýšit čísla“ (které započte policie/mobilní operátor). Být součástí skupiny, která je do nějaké míry ovládaná – emocemi, vůdčími osobnostmi/mluvčími/největšími křiklouny hesel ke skandování, vnímám jako umenšování mé svobody, mé schopnosti rozlišovat a poznávat skutečnost – hledat pravdu, chcete-li.

Zároveň dokážu porozumět a pochopit situaci mnohých. Se zapojením vší empatie, které jsem schopen, pochopím mnohé. I vrahy. Jestli je mé pochopení správné je filozofická otázka (nakolik lze vidět svět očima druhého), ale min. já pro sebe vnímám dostatečné pochopení. Pochopit a porozumět neznamená omluvit, ospravedlnit nebo snad souhlasit s činy druhých lidí. Mám za to, že porozumět a pochopit, dokázat nahlédnout situaci různýma očima, je nanejvýš potřebné, skoro bych řekl “předpoklad lidskosti. Otázka ospravedlnění a souhlasu je již etická a problematická – s mnohými negativními odpověďmi. Další úroveň je otázka směřující do budoucnosti – otázka odpuštění, hledání budoucích řešení, otázka možného a nemožného v budoucnu. Ta je – a musí být – vždy otevřená.

Vím, že takto – zcela neuměle – filozofovat si můžu ve své bezpečné slonovinové věži. Chápu, že při žití v nebezpečných podmínkách, kde můžu každou chvíli čekat nějaký útok na lidskou důstojnost (i život samotný) je mnohem silnější – a i racionální – důvod se přidat do davu – na jednu či druhou stranu.

Tak trochu závidím a trochu nechápu ty, kteří si ale dokážou vybrat dav na jedné nebo druhé straně a umenšovat svou svobodu, přestože jsou v bezpečí, nic jim nehrozí.

Lidská důstojnost je nedotknutelná.

Lidská – bez jakýchkoliv dalších přívlastků.